DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
Básnické umění
Kovář, chlapík jak se sluší:  
Ocel rukou láme,
hravě zvedne statný strom.
V kovadlinu buší,
perlík jeho jako hrom.
Když mu kovy v rukou
jiskří, čoudí,syčí
a mrak dýmu a sazí,
tlamu na černo mu líčí.
 
Jednoho dne, však dva dělníci u ohniště toho,
kde sotva místo pro jednoho.
K čemu snít nad prázdnou kovadlinou,
jinde žně lepší , mému úsilí doufám kynou!
 
Sbohem ty dvorečku pod vrbami,
ty malá kovárno pod javorem.
Kde zvonil můj perlík už nikdy nezazvoní.
Dávám tedy této kapitole sbohem.
 
Všichni přátelé a známí již dnes
rozloučit jste se přišli
a nakrátko opustili svůj teplý dům.
Přejme všemu co zde zasel jsem
a co zde zbylo.
Ať slouží dobrým, či jiným způsobům.
 
Kladivo jenž odpočívá v pusté výhni,
pavouk sítě spřádá pod tímto krovem.
Zde, na zápraží seděli jsme pospolu,
nešetřili dobrým činem ani slovem!
Zde po dřině zamával jsem luně nahoru,
zde dřel jsem a nikdy nestonal,
zde kladivo odkládal jsem až po setmění,
zde prosvítal mezi listovým měsíc celý,
někdy však jenom půl!
Většina z vás se nudila kdesi daleko
já makal jako vůl!!
 
A teď div divoucí nastávají nové časy!!!!!!!
 
V rudém jase kovárna bude svítit brzy zase,
jasný plamen vyšlehává na ohnisku čadivém
v jeho svitu jako čerti mávají,
kováři dva ted´, vysoko svým kladivem.
Nezbylo než perlík zvednout a jinde kovat,
neb slova jako „ŽEBRAT“ nesmí zde nikdy zaznít,
natož opakovat!!
S pomocí Svatopluka Čecha upravil a napsal V. Krebs
L.P.1.12.MMX v Praze

Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek